SÁZÍME 1. SEMÍNKO

„Jsem středem svého života“

Rozhodla jste se mít se líp. Tak! Možná si říkáte, že se nemáte špatně, možná ale cítíte, že Vám přeci jen něco chybí, že by to mohlo být aspoň o chlup lepší… Navrhuju Vám začít tím, že si postavíte samy sebe do středu svého života. Prostě a jednoduše se začnete víc starat o sebe, o své potřeby. To se sice snadno řekne, ale zvyk je železná košile a my ženy často myslíme víc na druhé, a to ani nemusíme být matky. Možná je to výchovou, možná něčím jiným… Možná ani nepotřebujeme znát důvod. Můžeme si nejdřív představovat a pak postupně realizovat samy sebe jako hlavní hrdinku filmu svého života. Někdy se tomu říká „převzít odpovědnost“ za to, co se nám děje. Přestat se tomu vyhýbat tím, že se staráme o druhé nebo se vymlouváme, třeba na osud. Nepopírám, že osudové vlivy existují, ale věřím, že v rámci osudu máme i určitý kreativní prostor. A jsme u toho – neděsí nás náhodou ta obrovská svoboda? Všechny ty možnosti? To, že volba jedné znamená vzdát se jiných? Je určitě pohodlnější odevzdat se do rukou někoho (partnera / rodičů / autority / guru apod) nebo něčeho (osudu / náboženství / cizího hodnotového systému / kulturních přesvědčení apod) – když se nám nedaří, hodíme vinu na toho druhého. Tohle ale obvykle netrvá věčně. Dříve či později začneme cítit nespokojenost a začíná v nás hlodat červík pochybností, jestli by to přeci jen nešlo jinak? Tak uděláme opatrně 1. krůček samy – za sebe, libovolným směrem – ale zkusíme to. To nám dodá odvahu a začneme se rozhlížet, kterým směrem se vydat. Protože jsme tak dlouho nebyly samy se sebou ve spojení, ztratily jsme kontakt i se svým radarem. Ale nic není ztraceno! Chce to jen dostatek trpělivosti a soustředění se do sebe. Začít vnímat signály svého těla, přes které promlouvá naše duše. Kterým směrem nás to táhne? Na co máme právě teď chuť? Z čeho máme příjemný pocit? Na co teď nemáme náladu, přestože jsme to slíbily? Potřebujeme něco udělat nebo odpočívat? Rozpomenout si sama na sebe znamená trávit čas sama se sebou. Často jsme víc „venku“ než „uvnitř“ a pak se nemůžeme divit, že vlastně nevíme, co chceme. Vnější svět nás rozptyluje. A co teprve, když se zamilujeme! Plné okouzlení se odevzdáváme milované bytosti a postupně se rozpouštíme… Míváme obavu podívat se do „sebe“, protože možná zjistíme, že některé naše důležité životní volby nejsou ty pravé. A můžeme pochybovat, zda zvládneme to všechno změnit. Mně osobně uklidnilo zjištění, že když jsme v souladu s „pohyby duše“, životní změny bývají pomalé a postupné. A zároveň – nikdy není pozdě! Tak co si zvolíte – začít se starat víc o sebe, než o druhé nebo zůstat v zajetých kolejích? Risknete to ? I za tu cenu, že se to někomu (a hlavně těm nejbližším, kteří jsou zvyklí na Vaše „staré obětující se já“) nebude líbit? Jedna žena kdysi prohlásila: „Pokud se vždycky každému líbí, co říkáte a jak se chováte, znamená to, že nejste sama sebou“.

Když cítím, že se sama sobě ztrácím, používám mantru „Jsem tu za sebe a pro sebe“… Vyplatí se každý den si několikrát připomenout, že Vy jste ta hvězda!

S přáním šťastného začátku a úspěšné setby prvního semínka k rozkvětu ženství,

Lucie

OZT Rozkvět

P.S.: Druhé semínko Vám pošlu příští neděli – opět na mém webu www.yris.cz (kde najdete i další články na ženská témata v rubrice „KOUZLO ŽENSTVÍ“) & na Facebooku